Staré a nové pojetí karate

Co je nejnovější, máme snahu považovat za nejlepší. Jsme podprahově infikováni, abychom pokládali to nejmodernější za nejsprávnější, a to staré za překonané, přežilé a nesprávné. Podléháme módním oděvním a politickým vlivům, které o sobě tvrdí, že jsou lepší než ty staré, které ve své sezóně rovněž s propagandistickou nadšeností sobě vlastní tvrdily naprosto to samé. Zvyknuli jsme si pokládat to za normální, a stydíme se, když nedržíme s módou krok. V našem podvědomí je skryt soutěživý pocit méněcennosti (infekce), který se snažíme překonávat zevní soutěživostí, prosazováním sebe a ukazováním se, že nejsme takovými, jakými nás činí hlodavý pocit v našem zastřeném nitru.

Skrytá infekce však maskováním naopak v organizmu ještě více bují, a my vlastně bojujeme jen s ní. Nebýt toho, že jí podléháme, stejně postižený soupeř by byl naším přítelem. Takto s ním musíme nemilosrdně bojovat, shánět vítězství a peníze, šířit demokratické „přátelství“, podvádět, krást apod. Ničíme nakonec nejen protivníka, ale i sebe a sport, který nás možná původně nadchnul něčím úplně jiným. Stydíme se sobě i druhému říci: „Příteli, nic zlého proti tobě nemám. Ve mne také hlodá ten záludný červ nejistoty. Přestaňme se spolu prát, a spojme síly, které zbytečně umořujeme, ke svému prospěchu.“

Ve sportu je naprosto stejná situace jako v celém „tržním“ (dříve „plánovaném“) prostředí. Jedna módní vlna nesmyslných výstřelků sportovních aktivit střídá druhou, takže v tom občan i odborník rychle ztrácí naprosto přehled. Nebo snad nejsme svědky úplně nemožných druhů sportů, které jsou jeden jako druhý – „prašť, jako uhoď“?

Tradiční karate bylo také ve své době moderní. Jestliže se jej snažíme nekriticky napodobovat, pouze se vracíme do jiného historického prostředí, které možná mělo stejné problémy, jako naše současné. Mnohým se například jeví sportovní (soutěžní) karate jako vyšší vývojový stupeň tradičního karate. Ti historičtí staříci, staří mistři, které uznáváme, jejichž fotografie vyvěšujeme ve svých tělocvičnách, a jejichž příkladu nenásledujeme, prostě moderní vědecký a výkonnostní způsob tréninku neznali. Neznali rovněž soutěž sportovní, socialistickou a demokratickou. My si jich vážíme a díky nim stavíme na základech, které vykopali, nový dům. A zapomínáme, že jeho nová patra možná stojí na zcela shnilých zdech, že ony údajné základy jsme z odkazu oněch starých mistrů vůbec nepochopili.

Jestliže vynález kola je sám o sobě pro lidstvo zhoubný, proč by měla být moderní superrychlá auta jiná? Jsou ještě větší zhoubou naší civilizace, než obyčejné kolo od trakaře. Mnozí jistě při čtení těchto slov vyskočí. Zhoubná infekce v nich jim nedovolí, aby se na tuto svoji reakci nezaujatě podívali, a zhodnotili výše uvedená tvrzení. Mnohé jistě napadne, že autor těch slov je úplný blbec, a dále se jimi zabývat nebudou.

Bude-li bůh k nim milostivý, a dožijí-li se stáří, možná si na ta rychle zavrhnutá slova vzpomenou. Pak jim to připomene jejich nemohoucí stáří. Nebo snad neříkají staří lidé, že již nemohou na nohy? Bude již ale pozdě. Šílená kvanta energie, která neprozřetelně vrhali celý život do soutěžení se druhými, aby je předstihli v rychlosti, skvělosti, výjimečnosti, osobnosti apod., jim jejich vyčerpaný stav stáří k návratu neposkytne. Jejich zásluha o rozvoj používání zrádného vynálezu kola (automobilizmu), se jim škaredě vymstí.

Spalovací a jiné motory nás fascinují. Umocňují naše schopnosti. Dodejme, že obvykle ty špatné. Jak to, že zvířata, ptáci, ryby a hmyz naše motory nepotřebují, a přesto je jejich pohyb úžasný, účinný a půvabný? O našem pohybu se něco takového říci nedá. Jsou dokonce i tací, kteří tvrdí, že elegance do karate nepatří, že to není tanec nebo balet, ale že v něm jde o sílu a účinnost – o razantní pohyb (reflex) vyloučený z nesourodé směsky psychosomatického chaosu, kterým trpí náš nesouladný organizmus.

Nositelé takových názorů jsou často nositeli mistrovských stupňů, a jejich argumenty jsou pádné. Když budete pochybovat, přesvědčí vás ránou pěstí do nosu. Pokud by něco takového tvrdil výborný tanečník nebo baletka, stálo by takové tvrzení za úvahu. Pokud něco takového tvrdí pohybově postižený člověk, je to k smíchu, a on si zaslouží náš tichý soucit.

Oni staří mistři (říkejme jim třeba klasikové), jejichž útržkovitá slova a odkazy nechápeme, objevili něco podobného jako motory (principy univerzálního karate), čehož jsou naše spalovací i jiné motory pouhým zevním vyjádřením (vynálezem). Tito klasikové svůj nález učinili například u výše zmíněných zvířat a ptáků, a potom i u sebe. Nebo ovšem naopak. Své vědomosti a obnovované schopnosti pak předávali následníkům, kteří jim však již nerozuměli. Motivace tréninku lehkověrné a důvěřivé následníky odvedla někam úplně jinam. Své deformované poznání a zkušenosti pak předávali a předávají dále. A tak mimo obecné civilizační degenerace člověka máme na světě ještě navíc degeneraci umocněnou a zrychlenou.

Povšimněte si, prosím, že již tenkrát, za časů oněch starých mistrů a klasiků, jejichž odkaz jako štafetu neneseme dál, byli lidé civilizačně postižení, ačkoliv vynález auta nebyl ještě vůbec na světě. Jinak by přece sami nemuseli trénovat, a nepředávali by příslušný trénink dalším…