Setkání

Potkal jsem po několika letech přítele (asi 45 let). Před mnoha lety cvičil, celkem asi dvacet let. Nyní se u něj úspěšně rozvíjí jistá degenerativní choroba. Lékaři jej utěšují, že je z 80% dědičné povahy, a z 20% zaviněna naším současným životním stylem.

Ta choroba začala jako u nás všech plíživou a skrytou demencí dávno a dávno předtím, než se u něj ozvaly první přehlížené příznaky. Ve společnosti stejně postižených ji přítel nijak nepoznal. Myslím tu chorobu i tu příčinnou demenci. Jako muž musel přece vykazovat určité sebezapření. Poznat tu diagnózu vlastně nebylo vůbec možné, neboť před ostatními vynikal. Velmi úspěšně vystudoval vysokou školu, získal lukrativní zaměstnání, pěknou ženu, protivnou tchýni, milé děti, drahé auto, honosný dům, tučné konto, a pochopitelně tu nezvratnou degenerativní chorobu.

Co dělat? Aspoň, že jeho děti se budou mít lépe. Pokud se to podaří, budou postiženy z 90% dědičnou chorobou a z 10% půjde jejich neduživost na vrub způsobu života, u kterého se přece jedná se o ten nejlepší životní styl a společenský řád na světě. Ačkoliv sice dosti pokulhává, tvrdíme, že nic lepšího neexistuje a neznáme. Nic jiného si totiž nedovedeme představit. Jsme jaksi duševně omezení a až k prasknutí plní předsudků dědičné povahy. Na vině je ta skrytá populační degenerativní demence. Je zakrytá hrdopyšným optimizmem, vzděláním, postavením, rozumem, majetkem a v neposlední řadě i předčasným kulháním.

Chtěli jsme soutěžit, bojovat a vítězit s demencí druhých, a na vlastní jsme zapomněli. Mezitím, co jsme úspěšně dobývali vrcholy prvních míst, v údolí úspěšně bujela zákeřná a hrůzná choroba. Nikdo se jí nechce podívat do tváře. To ona slepé optimisty pudí na vrcholy. Je to přece nejlepší místo k volnému pádu. Oslabováním druhých posilujeme sebe, posilováním sebe, oslabujeme druhé. Mezi prvním a druhým je záludný rozdíl. Druhé se náhle může ukázat prvním. Což stále pečlivě netřídíme, co je první a druhé, u sebe i druhých?