Není to možné?

Byl jsem letos se svým německým přítelem pozván k přátelům na Východní Slovensko. V šíleném shonu, ve kterém žijeme, jsem neměl dosud čas všem poděkovat za pěkné přijetí.

Můj německý přítel byl s návštěvou velmi spokojen. Pouze litoval, že Slovensko je od Berlína, kde žije, tak daleko. Přístupové cesty na Slovensko vznikají stejně pomalu a problematicky jako v Čechách.

Velmi se mu líbila příroda a tradiční, rychle zanikající, architektura. Co chvíli jsme museli zastavovat auto, a překážet na silnici, když si chtěl nějaké staré domy vyfotit.

Ne, pizzu a kolu jsme si nikde v restauraci nedali. Sehnat halušky byl chvílemi docela problém. České pivo mi nechutná. Znám totiž rozdíl mezi tím, čemu se ještě říkalo pivo před čtvrt stoletím, a tím patokem, co do vás lijí dnes. Není nic snazšího, než zkazit lidem chuť a vkus. Stačí je jenom obyčejně zbulíkovat.

Nejsem Čech, ale až do smrti Čechoslovák. Nejen z politických důvodů, ale i z rodinných, neboť z matčiny strany jsem Slovák. Slovensko je velmi krásné. Čechy také. Škaredé země z nich neudělala příroda nebo dobří a přívětiví lidé. Je jich všude čím dále, tím více poskrovnu. Velice rychle vymírají. Ti lidé, i ta příroda.

Žijeme ve shonu, který bych slušnými výrazy vyjádřil například takto: kuriózní svoboda, groteskní demokracie, peníze nebo život, člověk člověku vlkem, sprostota, hrubost, méněcennost, neomalenost, pubertální vytahování, neúcta k člověku a přírodě, ubohost, trapná okázalost, zoufalost, hnus, vytahování se, hrubost, duševní omezenost, hamižnost, malodušnost atd.

Počítám-li dětské sportování (běh, lezení, zápasení, box, lyžování, hokej, kopaná atd.), tak se věnuji se tréninku jistě 50 let. Nejsem určitě sám, kdo tréninku zasvětil život a přitom chronicky trpí jakousi osamělostí.

Díky tréninku, mimoto, že nejsem bohatý, jsem poznal hodně lidí, ale počet přátelských vztahů, je zcela neúměrný jejich počtu. Samozřejmě, že je to především dáno mojí povahou a životním (nikoliv školním) vzděláním, ale jistě to není jenom tento osobní faktor.

Každá povahy nese v sobě zákonitě určitý prvek nesnášenlivosti. Je to přirozená ochrana člověka i jeho organizmu. Zvláště dnes má upřímný člověk velice těžký život. Systém je nastaven tak, aby jej zcela sešrotoval a vyplivnul s posměchem a odpadky na smetiště.

Pokud se nenecháte tím úžasným demokratickým a zlovolným prostředím svést, útočící parazit se na vás velmi zlobí. Připravili jste jej totiž o sousto zisku. Jestliže se z jakýkoliv důvodů, byť jen z blahosklonnosti nebo trapnosti, svést necháte, pak se vám vysměje jako hlupákovi.

Základním principem té tolik vykřikované svobody je obyčejné ukřižování jedince na kříži systému, kde mu jako oběti žíznícímu nepodá nikdo ani napít vody.

Všechny vztahy a komunikační kanály musí jít přes systém, který je řádně zpoplatňuje, zdaňuje a především vykrádá. Jistě to není nic nového, když uvedu, že jako všechny věci v našem světě, i náš systém má dvě zdánlivě protikladné strany – oficiální (úřední) a neoficiální (mafii). Výsledkem je osamělý a zcela bezmocný jedinec, se kterým si ono obludné monstrum činí co mu libo.

Pokud je jedinec hnán podprahovými pudy, vychází svojí snahou systému loajálně vstříc. Nadšeně se izoluje a individualizuje (hloupne). Kolaboruje s jakýmkoliv režimem, Shání pro sebe a pár svých milých zajištění, postavení, moc, peníze, majetek atd. Vytváří virtuální osobu, kterou projektuje na projekční plochu zevního světa (své mysli).

Napřed to přináší výhody mezi stejně postiženými. Konce jsou však proti prvotnímu krátkému nadšeneckému období velmi tristní, bolestivé a dlouhé, dlouhé, dlouhé…..

Zatímco takto přestárlý nedospělec řádí, tak devastuje společnost, přírodu a hlavně sebe. Jeho organizmus strádá, ačkoliv mu poskytuje řádné konzumní požitky. Jeho vnitřní bytost se scvrkává a stává se zmrzačeným cárem původního člověka.

Dříve, když nebyl ještě elektronický Internet, ale jen biologický, v dobách, kterým se posmíváme jako starým, nevědeckým, nemoderním, hloupým a zaostalým, nebyla za člověka považována virtuální osobnost (duševní zrůda a karikatura), ani fyzické tělo, ale něco úplně jiného. Šaty nedělaly člověka. Skutečný trénink by měl rehabilitovat tuto vnitřní bytost. Právem však popírají její existenci ti, kdo ji zabili.

Rád bych se vrátil, k těm svým přátelům na Východní Slovensko. Sešli jsme se na společném tréninku. Ačkoliv jsme byli z různých klubů, škol a cvičebních skupin, dokázali jsme spolu cvičit i stolovat – smát se. A pak, že to není možné!

Na chvíli jsme zapomněli na mizerné poměry ve státě, společnosti a hlavně ve sportovní oblasti, ve které si chceme o té mizérie „odpočinout“. Zajímala nás jedna důležitá věc. Pomocí různých cviků jsme sami na sobě zjišťovali a zkoušeli, jak bychom lépe cvičili. Zajímala nás introspektivní realita cviků, cvičení i nás samotných. Zbavili jsme se úporných víceméně podprahových ambic a předsudků, abychom cviky nějak použili ve svůj osobní nebo jiný prospěch.

Bylo pro mne velmi milé zase jednou vidět, jak mladší cvičenci a jejich trenéři, dosud soutěžně-sportovně činní, při cvičení úplně zapomněli na všechno kolem sebe i v sobě, a jak je zaujala samotná podstata toho, co cvičili, a toho, kdo cvičí. Ta podstata cviku, cvičení i sebe není dvojí. Je jen jedna - je totožná.

Jsou to vzácné okamžiky setkání se skutečnou realitou a je velmi obtížné se jich dobrat. Zvláště, když člověk tu zmíněnou podstatu svým tréninkem nijak nehledá. Není to možné?